Kamera v nájemním bytě není jen otázkou technologií a ochrany majetku. Může představovat také významný zásah do soukromí nájemce, dalších obyvatel domu nebo jejich návštěv.
Štěpán Smoleja, vedoucí partner advokátní kanceláře Spring Walk, upozorňuje na právní limity kamer, chytrých zvonků i pořizování záznamů. Michal Hrbatý, CEO skupiny UlovDomov, pak připomíná, že ochrana majetku má své hranice.
Kdy tedy může pronajímatel kameru použít? Co může sledovat SVJ? A kde už začíná nepřípustný zásah do soukromí?
Pronajímatel by kameru uvnitř obývaného bytu zpravidla provozovat neměl. Výjimečně lze uvažovat o situaci, kdy zařízení není během nájmu aktivní, neslouží ke sledování nájemce nebo jej má plně pod kontrolou samotný nájemce.
Ani souhlas nájemce ale nemusí celý problém vyřešit. V nájemním vztahu totiž může být otázkou, zda byl takový souhlas skutečně svobodný.
„Pronajímatel má právo chránit svůj majetek, ale hranice končí tam, kde začíná soukromí nájemce. Kamera přímo v obývaném bytě je z našeho pohledu krajně riziková a pro standardní nájemní vztah prakticky neobhajitelná,“ říká Michal Hrbatý, CEO skupiny UlovDomov.
Pokud nájemce objeví kameru, o které předem nevěděl, měl by její existenci zdokumentovat a zjistit, zda zařízení pořizovalo záznam, jak dlouho byl uchováván a kdo k němu měl přístup.
Zvlášť závažná je situace, kdy se kamera nachází v ložnici, koupelně nebo jiném vysoce soukromém prostoru. V takovém případě může být namístě bezprostředně kontaktovat Policii ČR.
„Podle okolností se může obrátit na Úřad pro ochranu osobních údajů nebo se domáhat ochrany soukromí u soudu. Pokud by nájemce našel skrytou kameru například v ložnici, koupelně nebo jiném vysoce soukromém prostoru, doporučuji bezprostředně kontaktovat Policii ČR, zejména pokud existuje podezření, že zařízení pořizovalo záznam,“ uvádí Smoleja.
Poněkud jiná situace nastává u chytrého zvonku nebo kamery umístěné u vstupních dveří bytu.
Zařízení může být za určitých podmínek přípustné, pokud zabírá pouze nezbytný prostor bezprostředně před vlastním bytem a nepořizuje soustavný záznam.
Problém nastává ve chvíli, kdy kamera sleduje celou chodbu, výtah, dveře sousedů nebo pohyb dalších obyvatel domu.
„V takovém případě už může jít o zásah do soukromí dalších osob a při systematickém pořizování záznamů také o zpracování osobních údajů podle GDPR. Výjimka pro osobní nebo domácí použití se zde zpravidla neuplatní,“ vysvětluje Smoleja.
Důležité je proto také samotné technické nastavení zařízení. Čím užší je záběr a čím kratší je doba snímání, tím lépe lze respektovat soukromí ostatních.
Snímání prostoru přímo u vlastních dveří při zazvonění nebo pohybu v bezprostřední blízkosti je z tohoto pohledu výrazně méně problematické než nepřetržité sledování celé chodby.
Také SVJ může kamerový systém využít k ochraně osob a majetku. Ani zde ale neplatí, že „když se většina vlastníků shodne, je všechno v pořádku“.
SVJ musí být schopno doložit, proč je kamerový systém potřebný, jaké konkrétní riziko řeší a proč nestačí mírnější opatření.
Jinými slovy: nestačí obecné tvrzení, že kamera zvýší bezpečnost domu.
Relevantním důvodem mohou být například opakované krádeže, vandalismus nebo neoprávněné vstupy. Zároveň záleží na tom, kam kamera míří.
Kamera u hlavního vstupu, ve sklepě nebo v garáži se obhajuje zpravidla snáze než kamera ve výtahu nebo na konkrétním patře, kde může detailně sledovat pohyb jednotlivých obyvatel.
„V bytových domech často vzniká mylný dojem, že jakmile se většina shodne na kameře, je vše vyřešeno. Jenže souhlas většiny vlastníků sám o sobě nestačí. SVJ musí umět vysvětlit, proč kamera musí být právě tam, proč zabírá právě tento prostor a proč nestačí mírnější opatření,“ říká Michal Hrbatý.
Další důležitou otázkou je, co se se záznamem děje poté, co vznikne.
U běžných kamerových systémů představuje podle metodiky ÚOOÚ přiměřenou dobu uchování zpravidla nejvýše 72 hodin. Delší uchování musí mít konkrétní důvod.
Pokud kamera zachytí například krádež, vandalismus nebo poškození majetku, může být příslušná část záznamu uchována po dobu nezbytnou k vyřešení incidentu nebo ochraně práv správce.
Přístup k záznamům by přitom měly mít pouze určené osoby. Za splnění příslušných podmínek lze záznam předat například policii, soudu nebo pojišťovně. Není ale možné jej bez dalšího rozesílat sousedům, členům SVJ nebo zveřejňovat na internetu.
Lidé by měli být o kamerovém monitorování informováni ještě před vstupem do sledovaného prostoru.
Samotná cedule s nápisem „Prostor je monitorován“ proto zpravidla neposkytuje všechny potřebné informace. Označení má obsahovat například informaci o správci systému, účelu kamerového dohledu a základních právech sledovaných osob. Podrobnější informace lze zpřístupnit například prostřednictvím QR kódu, webu nebo informačního dokumentu.
Tato povinnost se přitom netýká jen vlastníků a nájemců. Kamerový systém může zachytit také návštěvy, doručovatele, řemeslníky nebo pracovníky úklidu.
Ani cloudové úložiště není samo o sobě zakázané. Provozovatel kamerového systému ale zůstává správcem osobních údajů a musí mít odpovídající smluvní vztah s poskytovatelem služby.
Ještě citlivější je rozpoznávání obličejů. To podléhá přísnějším pravidlům a pro běžného pronajímatele nebo SVJ bude takové řešení zpravidla obtížně obhajitelné.
Pokud nájemce zjistí, že je v jeho bytě nebo jeho okolí kamera, o které nevěděl, neměl by situaci ignorovat.
Je vhodné především:
U skryté kamery v ložnici, koupelně nebo jiném vysoce soukromém prostoru je namístě postupovat obzvlášť rychle.
Základní pravidlo je poměrně jednoduché: ochrana majetku není automatickou omluvenkou pro sledování lidí.
Před instalací kamery je potřeba přemýšlet nad jejím účelem, rozsahem záběru, dobou uchování záznamu i tím, kdo k němu bude mít přístup.
Stejně důležité je nastavení samotného zařízení. Kamera, která zabírá jen nezbytný prostor, je něco jiného než systém nepřetržitě sledující celou chodbu nebo pohyb obyvatel domu.
A právě zde se potkává právo s technikou. Nejde totiž jen o to, zda kameru nainstalovat, ale také jak ji nastavit.
Kamerové systémy mohou být užitečným nástrojem ochrany majetku i bezpečnosti. Neměly by se ale stát prostředkem ke kontrole nájemců, sousedů nebo návštěvníků.
Pro pronajímatele je kamera uvnitř obývaného bytu velmi rizikovým řešením. U chytrého zvonku záleží především na jeho nastavení a rozsahu záběru. A u kamer ve společných prostorách musí SVJ umět obhájit jejich nezbytnost a přiměřenost.
Kameru tedy není vhodné posuzovat pouze podle toho, co vidí, ale také podle toho, proč to vidí, jak dlouho si to pamatuje a kdo se na to může dívat.
K problematice kamerových systémů v nájemních bytech se pro zpravodajský portál Deník.cz vyjádřil vedoucí partner Mgr. Štěpán Smoleja společně s CEO realitní skupiny UlovDomov Michalem Hrbatým. V článku podrobně rozebírají právní limity i praktické dopady na pronajímatele a nájemce.
Kamerový systém musí odpovídat svému účelu, rozsahu záběru, době uchování záznamů i informační povinnosti. U delšího uchování než 72 hodin je potřeba konkrétní důvod. Samotný souhlas většiny vlastníků také neznamená automatické oprávnění sledovat pohyb obyvatel domu.
Ne vždy. Souhlas podle GDPR musí být svobodný, informovaný a kdykoliv odvolatelný bez negativních následků. Nájemce je přitom vůči pronajímateli v potenciálně slabším postavení. Pokud je souhlas s kamerou podmínkou uzavření nájemní smlouvy, může být jeho svobodnost problematická.
Kamera uvnitř obývaného bytu proto zůstává krajně rizikovým řešením.
Široký a soustavný záběr společné chodby, výtahu nebo dveří sousedů zvyšuje riziko zásahu do jejich soukromí. Při systematickém pořizování záznamů může jít také o zpracování osobních údajů podle GDPR.
Přiměřenější bývá omezit záběr na prostor bezprostředně u vlastních dveří a snímání aktivovat pouze při zazvonění nebo pohybu v těsné blízkosti.
Metodika ÚOOÚ uvádí pro většinu běžných případů přiměřenou dobu uchování zpravidla do 72 hodin. Delší dobu je potřeba konkrétně odůvodnit.
Pokud záznam zachycuje například krádež, vandalismus nebo poškození majetku, lze příslušnou část uchovat po dobu nutnou k vyřešení incidentu nebo ochraně práv správce.
Zpravidla ne. Lidé by měli být o monitorování informováni ještě před vstupem do sledovaného prostoru. Označení má obsahovat základní informace o správci, účelu kamerového systému a právech sledovaných osob. Podrobnější informace mohou být dostupné například prostřednictvím QR kódu nebo webových stránek.